Menu
Skvrnité koně znal Již Starý svět. Dokazují to kresby pravěkých malířů, kteří zhruba 18 tisíc let před narozením Krista zobrazili skvrnité koně na stěnách francouzských jeskyní Lascaux a Perche Merle.
Podle dochovaných záznamů sedlali skvrnité koně také asijští jezdci, kteří sto let před naším letopočtem dobývali území současného Rakouska a skvrnití koně táhli také válečný vůz perského krále, který se kolem roku 480 před naším letopočtem snažil o podrobení Řecka. Od roku 1600 se skvrnití koně stali velkou módou v Evropě a o pětaosmdesát roků později byli importováni do Anglie, kde založili stávající chov.
Významnou roli v historii plemene hraje také Rakousko, protože spolu se Španělskem náleželo mezi državy německého císaře Karla V. Tak se skvrnití koně dostali do Kladrub a později také do Lipice. Z tohoto období pochází obraz Johanna Georga Hamiltona, zachycující lipicány se zřetelnou „dekou“. Těžcí koně, kteří nebyli odesláni do Lipice, byli v Kladrubech nad Labem kříženi s dalšími chladnokrevníky, což mimo jiné ovlivnilo vyšlechtění norika pincgavského typu. V Dánsku byl chován skvrnitě zbarvený knabstrupský kůň, avšak tito koně měli jen málo nebo neměli vůbec nic společného se skutečnými appaloosami.
Appaloosa je kůň, jehož původ sahá výhradně ke koním vyšlechtěným indiánským kmenem Nez Percé (neboli Propíchnuté nosy).
Nyní se podívejme na vývoj tohoto plemene v Novém světě. Ten začal kolem roku 1500, kdy se první Španělé usadili na území Mexika a začali zde chovat ovce a koně. Přestože indiáni s těmito kolonisty spolupracovali, nesměli na jejich koních jezdit. Postupem času se jim však podařilo koně ukrást a naučili se s nimi zacházet.
Roku 1621 připlula z Terstu do Vera Cruz loď s nákladem, který prokazatelně obsahoval také skvrnitě zbarvené koně. Nicméně již řadu roků před tím byli koně zaregistrováni na severu a odhaduje se, že zhruba kolem roku 1700 se skvrnití koně prostřednictvím Navajů dostali do vlastnictví kmene Nez Percé. Jeho příslušníci se v té době usadili na hranicích států Oregon, Idaho a Washington, kde se živili rybolovem. V průběhu léta opouštěli údolí a přesunovali se do hor, kde obchodovali se šošony. Při jednom z těchto výměnných obchodů poprvé na vlastní oči spatřili zvíře velké jako jelen, které se živilo trávou a bylo využíváno k nošení nákladů.
Samozřejmě, že zvíře prostřednictvím výměnného obchodu získali a brzy nezůstalo pouze při jednom. Jakmile měli Nez Percéové několik koní, přestali si je opatřovat výměnou, ale začali je krást. Do patnácti až dvaceti roků všichni příslušníci kmene vlastnili koně a věděli také, jak s nimi zacházet. Neuplynulo ani sto roků a s kmenem se stala převratná změna – z rybářů a zemědělců se stali kočovní lovci. Tento kmen byl také jediný, který koně choval. To znamenalo nejenom kvantitativní zvyšování jejich počtu, ale také zvyšování kvality chovu. Díky tomu byli těžší koně, kteří nebyli do chovu zařazeni, využíváni jako soumaři. Silné, rychlé a výkonné klisny a hřebci byli zařazeni do chovného programu, zaměřeného
na produkci špičkových koní, které bylo mocné využívat pro lov bizonů a pro válečné účely.
Nejpozoruhodnější skutečností zůstává, že indiány kmene Nez Percé nikdo koně chovat neučil. Přesto již roku 1806 Lewis ve svém článku popsal, jak byl ohromen elegancí, kvalitou a vytrvalostí koní Nez Percéů. Napsal také, že méně kvalitní koně byli kastrováni a do chovu byla pečlivě vybírána pouze nejlepší zvířata. I když se Nez Percéové přímo nezasloužili o vznik skvrnitých koní, nelze jim upřít zásluhu na tom, že právě appaloosy svými vlastnostmi vynikají nad ostatní plemena.
Označení appaloosa získali tito koně až později, zhruba kolem roku 1870. V této době se pěstitelé pšenice usadili u řeky Palouse, kde v té době také žili Nez Percéové, kteří vlastnili velké stádo skvrnitých koní. Farmáři nejprve začali těmto koním říkat „Palouse“ a poté „Palousey horses“, z čehož později vzniklo označení „A Palousey“. V průběhu času došlo ke zkrácení tohoto výrazu na „Apalousey“ a nakonec vznikl dodnes používaný výraz „Appaloosa“.
Nejkrutější kapitola v historii appaloos začala 15. května 1877, kdy generál Howar obdržel rozkaz dopravit v průběhu třiceti dnů náčelníka Josepha s jeho lidem a veškerým majetkem do rezervace Lapwai.
Indiáni slíbili, že se do rezervace přesunou a protože je tlačil čas, museli překročit Hadí řeku. Řeka byla zhruba 400 metrů široká a v danou chvíli se jejím korytem hnala voda z tajících ledových ker. Nez Percéové se dostali na druhý břeh tak, že se nechali vléci svými koňmi, kteří řeku přeplavali zapřaženi do vorů z bizoních kůží. Proud však byl natolik silný, že řadu koní strhl s sebou. Všichni lidé překonání řeky přežili, ale 900 appaloos se utopilo.
Nez Percéové se dál přesouvali k rezervaci Lapwai. Během cesty však došlo mezi indiány a přistěhovalci k několika drobným potyčkám, které vyvrcholily tím, že tři mladí válečníci zabili u Lososí řeky čtyři osadníky. Tento konflikt vyvolal válku, vlivem které se mírumilovný indiánský přesun změnil ve válečné tažení. Sedmnáctého července byli brzy zrána napadeni kapitánem Perrym, ale jeho 112 vojáků proti pětašedesáti bojovníkům Nez Percé nemělo šanci. To byl začátek štvanice na indiány, která trvala přes tři měsíce. Jezdci během nich překonali trasu dlouhou 1 300 mil. Další neočekávaný útok přišel ze strany generála Howarda u Clearwateru, ale indiánům se podařilo útok zastavit a pokračovali v útěku přes Lolo Pas s cílem opustit území Spojených států a v Kanadě se připojit k Sedícímu Býkovi.
Protože však armáda disponovala telegrafním spojením, podařilo se jí trasu postupujících indiánů vysledovat. Tak se stalo, že za východu slunce 29. září 1877 došlo k druhému útoku na indiány, při němž 600 vojáků americké kavalerie bojovalo v boji muže proti muži proti 120 bojovníkům Nez Percéů. Těm se sice podařilo útok odrazit, ale když se po šestidenním obléhání generál Howard spojil se svým vojskem, pátého října 1877 byli donuceni ke kapitulaci. Zatímco Nez Percéové byli dopraveni do rezervace. Tak většina jejich appaloos byla postřílena nebo prodána ve Fort Keogh.
Přesto existovali lidé, kterým osud appaloos nedal spát. Patřili k nim i Claude Thompson a dr. Francis Haines, kteří o tomto plemeni shromáždili veškeré dostupné informace a na jejich základě vytvořili plemenný standart, který téměř beze změny platí až do dnešní doby a třicátého prosince roku 1938 založili Appaloosa Horse Club. U.S.A. ve státě Oregon. Již během prvních let měl klub 55 členů a 113 registrovaných koní.
V současnosti má Appaloosa Horse Club ve svém registru zapsáno více jak 600 tisíc Appaloos a o další rozšiřování a podporu plemene se stará řada dalších klubů registrovaných pod jeho hlavičkou.
Appaloosa je všestranný kůň. Povahové vlastnosti Appaloos jsou naprosto jedinečné a pramení z dávné historie. Tito koně žili staletí bok po boku s indiány kmene Nez Percé. IndiánI své koně milovali a ctili, neboť byli nenahraditelní při lovu, ve válkách, při práci a poskytovali jim také důležitý pocit svobody. Nez Percové byli také výborní chovatelé, kteří vybírali a připouštěli jedince tak, jak potřebovali jejich potomky k určitému využití. Rychlé koně k lovu, silné k tahu a ostatní kastrovali či prodávali.
V dnešní moderní době se chovají Appaloosy v různých sportovních liniích dle požadavků a nároků majitelů. A také ve dvou typech stavby těla. Buď, jak říkáme modernější typy Appaloos s jemnou hlavou, dlouhou hřívou, a velmi silnou stavbou těla, nebo původní linie Appaloos s označením FPD. Tito koně mívají hrubší hlavy, řídké hřívy a ocasy s pevnou stavbou těla. A tak si každý může vybrat koně dle svých představ. Navíc se říká, že pokud je kůň schopen opravdové lásky k člověku, tak právě Appaloosa má k tomu nejblíže!!
Appaloosa je všestranný kůň. Povahové vlastnosti Appaloos jsou naprosto jedinečné a pramení z dávné historie. Tito koně žili staletí bok po boku s indiány kmene Nez Percé. IndiánI své koně milovali a ctili, neboť byli nenahraditelní při lovu, ve válkách, při práci a poskytovali jim také důležitý pocit svobody. Nez Percové byli také výborní chovatelé, kteří vybírali a připouštěli jedince tak, jak potřebovali jejich potomky k určitému využití. Rychlé koně k lovu, silné k tahu a ostatní kastrovali či prodávali.
V dnešní moderní době se chovají Appaloosy v různých sportovních liniích dle požadavků a nároků majitelů. A také ve dvou typech stavby těla. Buď, jak říkáme modernější typy Appaloos s jemnou
hlavou, dlouhou hřívou, a velmi silnou stavbou těla, nebo původní linie Appaloos s označením FPD. Tito koně mívají hrubší hlavy, řídké hřívy a ocasy s pevnou stavbou těla. A tak si každý může vybrat koně dle svých představ. Navíc se říká, že pokud je kůň schopen opravdové lásky k člověku, tak právě Appaloosa má k tomu nejblíže!!
Popis některých disciplín:
– Halterové disciplíny: nepříliš divácky atraktivní, ale z hlediska chovatelů velmi důležité třídy, jsou rozděleny podle pohlaví a věku koní. Rozhodčí hodnotí exteriér a chody. Pro každé pohlaví je pak vyhlášen i nejlepší hřebec, klisna či valach, tzv. Grand Champion.
– Halter Color: jde o hodnocení stavby těla, chodů, ale hlavně rozložení a zbarvení koně.
– Showmanship at halter: soutěžící předvádí koně na ohlávce v úloze stanovené rozhodčím. Demonstruje se schopnost koně vést a ovládat s minimální námahou.
– Lone Line: disciplína pro roční koně, kde se na lonži předvádí v obou směrech všechny chody. Podstatná je kvalita chodů, i když poslušnost a klid při práci hrají též velkou roli.
– Hunter under saddle: tzv. anglická disciplína. Tentokrát kůň demonstruje po obvodu kolbiště práci honebního koně ve všech chodech na přilnutí, v kmihu, ale také v naprostém klidu.
– Hunt Seat Equitation a Western horsemenship: liší se jen výstrojí, ale jinak jde o úlohu, která prověřuje soulad koně a jezdce. Zdánlivě snadné úkony musí být provedeny s naprostou přesností a lehkostí, centimetrové odchylky mohou znamenat zásadní rozdíly v hodnocení.
– Western Pleasure: disciplína má určit nejlepšího koně pro ,,příjemné svezení“, tedy koně naprosto klidného, ovladatelného na volné otěži, s perfektními a pohodovými chody. Jezdí se po obvodu jízdárny.
– Trail: dráha pro koně simuluje překážky, s nimiž se mohou setkat jezdci a koně při práci na rančích – branka, lávka, překračování klád, atd. Hodnotí se ochota koně a bezchybnost překonávání překážek.
– Reining: dynamická drezurní úloha plná cvalu, klouzavého zastavení (sliding stop), rychlých obratů (spinů) a dalších těžkých a náročných prvků. Je to prověrka atletických schopností koně i jeho poslušnosti a souhry s jezdcem.
– Hunter Hack: anglická disciplína skládající se z parkuru o dvou překážkách, podle dané úlohy.
– Heritage: předvádění koně ve všech chodech ve stylovém indiánském oblečení, jak koně, tak jezdce. Jezdec musí mít nejen kostým spjatý s historií kmene Nez percé a říci o něm pár slov, ale i předvést pohodovou souhru se svým koněm.
– Dobytkářské disciplíny: jsou velmi atraktivní i pro diváky, plné adrenalinu, kde nás koně ohromí svou rychlostí a obratností. Tyto koně musí 100 % poslouchat svého jezdce, ale přesto pracovat s dobytkem samostatně a intuitivně.
Appaloosy jsou také zapřahány do různých kočárů, závodí v dostizích, nebo jsou výbornými společníky pro volný čas, a do terénu…
Copyright © 2022 Appaloosa Horse Club Czech Republic. Všechna práva vyhrazena. Tvorba webu: Lukáš Juda